Torka a já aneb jak to všechno začalo
Začalo to před 4 lety, kdy se v Bratislavě paní Molnárové narodilo 10 štěňátek středních černých kníračů.
V té době jsem ještě netušila, jak hodně jedno z nich ovlivní můj život. Doma jsme měli knírače už dva, jen trochu menší. Starší Dixinka byla „rodinný“ pes, kterého pořídila mamka a ke které taky Dixa nejvíc přilnula. Mladší Ajka byla mojí sestry Martiny, která kynologii přišla na chuť už s příchodem Dixinky, a následně z mamky vylámala i pořízení Ajky. S oběma se věnovala hlavně agility, kterému totálně propadla už od začátku.
Já jsem měla v té době psy sice ráda, ale mým hlavním koníčkem byl kůň 
. U koní jsem strávila svoje mládí a ačkoliv mi agility připadalo fajn, parkur na koních jsem považovala za ten „opravdový“.
Když jsme potom začli uvažovat o pořízení dalšího psa, radši jsem se příliš neangažovala, abych ho nemusela chodit moc často venčit . Pejsek měl být hlavně pro mou mámu, protože nejstarší Dixa byla v té době už bohužel hodně nemocná a mysleli jsme, že se mamka s novým pejskem lépe sžije, když tu bude ještě za Dixinčiného života, a ne až potom jako „náhrada“. A protože mamka občas zůstává sama např. na naší chalupě, přemýšlely jsme o něčem trochu větším než je malý knírač. No a protože zásadní věc byla, aby pes měl fousy, příliš možností jsme neměly a střední knírač byl jasná volba. Sice nám lidi věci znalí tvrdili, že je to trochu jiné kafe, než knírač malý, že střeďáci jsou ze všech velikostních rázů nejhůře vychovatelní, nejdivočejší a nejstřelenější, ale těmhle pomluvám jsme nehodlaly podlehnout.
Protože v ČR tehdy žádný vrh střeďáků nebyl, vypravily jsme se až do Bratislavy, kde jsme si měly vybrat ze dvou fenek, které se pí. Molnárové narodily. Já s mámou jsme si chovaly tu „hodnější“, ale Martina – tehdy už zřejmě trochu ovlivněná agility – se samozřejmě vrhla na tu druhou, kterou jsme v podstatě ani moc neviděly, protože jsme jí musely tahat jednou ze záhona, podruhé z kyblíku, do kterého lezla….. No a ani nevím, jak se to přihodilo, měly jsme jí v autě a frčely s ní půjčeným favoritem do Prahy .
U nás doma se jí ujala Ajka, která jí pod přílivem hormonů způsobeným falešnou březostí přijala za své štěňátko a trpělivě jí všechno učila. Všechno znamená třeba jak přijít na povel „ke mně“, ale taky jak nejlíp vytahat odpadky z koše. A začaly se vyplňovat temné předpovědi o „střelené“ povaze středních kníračů. Torka – ačkoliv byla na jednu stranu hodně citlivá, tyto předpovědi celkem spolehlivě naplňovala. Byla hyperaktivní, střelená a šílená. Bohužel si díky této povaze tak úplně nesedly s mamkou, které dlouho trvalo, než si na ní zvykla, zřejmě i kvůli tehdy již hodně nemocné Dixince. Torce se tedy věnovala hlavně Martina, které hyperaktivní a šílený pes docela vyhovoval, a protože já jsem se v té době přestala věnovat koním, začla jsem trochu více vnímat dění doma. A ten hyperaktivní šílenec se mi začal docela zamlouvat. Postupně si mě Torka víc a víc získávala, a Martina mě začla zasvěcovat do tajů výcviku. Vděčím jí za hodně, moje kynologické začátky mi hodně ulehčila a taky dala ty správné základy Torce.Můj osud byl zřejmě zpečetěn v den, kdy nás Martina dotáhla k Tondovi Grygarovi na první lekci agility. Pobíhala jsem tam jako pitomec, a taky si tak připadala, ale to nadšení v očích Torky se nedá ničím popsat .
Měla jsem tehdy asi štěstí, že Martina plánovala odjezd do Anglie na delší dobu, Ajku si brala sebou, ale se dvěma psy už by to asi fakt nešlo. Takže mi Torka zůstala a budu za tuhle souhru náhod asi do smrti vděčná, protože bez ní bych se možná ke kynologii a všem možným psím sportům nikdy nedostala. Nikdy bych nepoznala pocit naprosté souhry mezi člověkem a psem, ať už je to na parkuru agility, nebo při práci psa v sutinách nebo na plochách, nebo při kterémkoliv jiném „psím sportu“, nikdy bych nezažila ten šílený a fanatický pohled, který Torka dostane vždycky, když se přiblíží k překážkám nebo vyndám z kapsy balonek.. A třebaže má Torka taky svoje „mouchy“, a borderky na parkuru asi přece jenom netrhnem, pro mě bude vždycky ta první a SIMPLY THE BEST 
.
